Ale chybí moc ty starý časy...chybí mi sedět s kámošema venku s lahváčem, chybí mi nošení kraťasů a když mi vítr a ten vánek svobody, energie života a spontánosti ovívá nohy, chybí mi tričko a sluníčko, chybí mi, že na zahřátí mi stačí jen vodrbaná mikina, chybí mi flákat se s pankáčema před Vopicí, před Bažinou a obdivovat jejich barevný číra, chybí mi Džbán, chybí mi kapely, pivo a pogování, chybí mi válet se někde na zemi nebo na trávě, popíjet, smát se a neřešit, chybí mi tendle svět, chybí mi punk...
Ale punk je v Praze spíš mrtvej než živej, ten půvab už se z toho dávno ztratil.
Ale teď by mi to možná i bylo jedno, jak moc bych to teď chtěla a jak mi to chybí, jenže K. na mě sere, K. je debilní, K. je prostě úplně neschopnej. Ale i tak mi prostě moc chybí, K. byl (je?) můj parťák. A já potřebuju parťáka, bez něj to za nicmoc nestojí, s nim to je kouzelný.
A tak tu jen ležim na posteli, koukam z okna, posloucham punkový písničky a vzpomínam na bejvávalo.
Kdybys jen věděl, ty parchante, jak mě sereš a jak mi chybíš. Nejradši bych ti namlátila pěstma do hlavy a pak tě obejmula a šli bysme na koncert. Nejradši bych tě shodila z útesu a pak ti podala ruku a vytáhla tě nahoru a pak bysme pili pivo a koukali na západ slunce.
Vrátit se. Umřít a narodit se.
Žádné komentáře:
Okomentovat