:)

Dneska jsem se probudila s tim, že budu něco dělat (maturitní otázky atd.) Venku svítilo fakt strašně moc sluníčko a to mi dodalo pozitivní energie. Váhala jsem, jestli zapnout telku, abych u ní zase neskejsla, ale při snídaní přece, proč ne. Ale nebudu zas čumět na ty stupidní programy, zapnu si svý oblíbený prima ZOOM. A dávali ten docela super cestopisnej pořad s tim Francouzem. Jmenuje se Nicholas a je to sympaťák. Tak fajn. Tentokrát putování po Kolumbii. Jako vždycky jsem unešená, když koukam na tyhle pořady, ta krásná příroda, všechny ty etnika a kultury a ten život....Ale tentokrát mě to asi nadchlo víc, vydali se za nějakym indiánskym kmenem, kerej se menuje Kogiové, hrozně krásný, moudrý, hodný a skromný lidi, co se rádi smějou, co žijou v rovnováze s přírodou, staraj se o ni, váží si ji, mají z ní energii, když jí něco vezmou, zase jí to vynahradí, žijou jen z toho, co jim poskytuje Země a vyhejbaj se všem těm moderním přežitkům dnešní doby. Berou Zemi a přírodu jako živoucí organismus a sami sebe jen jako jednu malou částečku z ní. To bylo tak krásný...
Moc mě mrzí, že lidi jsou dneska tak uhnaný a zlý, ničeho si nevážej a všechno zničí, ničí přírodu, ve který se přitom dá najít všechno, co člověk potřebuje, nehledaj nějakej lad a harmonii a duševní klid a jen chtěj peníze a kariéru a zajímaj se akorát o sebe. Sobecký, zlý a hnusný. Hrozně moc bych chtěla žít ve světě, kde jsou na sebe lidi hodný, kde si pomáhaj, kde neprofitujou, kde žijou kvůli smíchu a radosti, kde neexistujou peníze, kde se nepracuje pro výdělek, ale pro život. Proč to nejde?

http://pravdu.cz/zajimavosti-sveta/indiani-kogi-uchranili-sva-tajemstvi-aby-probudili-nasi-pamet



Pak se Nicholas přesunul ještě do jinejch kmenů, ale z nich se mi pak ještě líbil jeden, jmenují se Kayapo. Matky tam svejm dětem malovaly na těla různý obrazce. Tak přesná, prezicní práce, která vyžaduje spousta času a tpělivosti. A děti u toho ležely na sluníčku, koukaly do nebe, nebo spaly. Klid. Taky jsem toužila, aby mě takle krásně pokreslili, řikala jsem si, jeslti se mi splní můj sen a někdy se někam takle dostanu, nechám si to pak vytetovat. Z úcty a abych nikdy nezapomněla, co je opravdu důležitý.
Myslim, že tyhle lidi vědí, co to je život, myslím, že my tady žijeme jen nějakou bublinu ale oni znají to tajemství.

Byl tam takovej starej indián, jmenuje se Raoni a ten se asi před 20 lety vydal do světa bojovat za práva indiánů a docela se mu to povedlo. Setkal se snad se všema slavnejma a významnejma lidma. Řikal, že má strach o jeho kmen, protože mladý už se moc nezajímaj o tradice, ale táhnou k západnímu světu a že jejich kmen zaniká. Vědění se předává z otce na syna a za chvíli ho už nebudou mít komu předat.
Doufám, že se něco takovýho nestane. Raoni je fakt zajímavej a moudrej člověk.

Povzbuzená energií života a přírody, jsem si řekla, že půjdu na procházku, bylo fakticky moc krásně, hrozný teplo, jen na mikinu a rozeplou lehkou bundu, paprsky svítily jak o život. Nevěděla jsem moc, kam půjdu, ale vydala jsem se do lesa, nemyslela jsem na čas, šla jsem klidně, pomalu, kam zrovna se mi zachtělo, tam jsem to bez rozmyslu otočila. Hodně jsem se zastavovala. Sešla jsem pak z cesty a došla k takovejm dvoum stromům, co byly u země spojený, postavila se mezi ně a koukala do lesa, na ty barvy, nasávala jsem tu vůni, to sluníčko, tu energii z toho stromu. Ten strom jsem obejmula, ale nebylo to, jako když objímam prostě nějakou hmotu, i když strom sám o sobě je tvrdej, mě přišel měkkej a že on se mi snaží dávat to, co já dávam jemu, přišlo mi to skoro to samý, jako když objímam někoho, koho mam ráda. V hlavě jsem měla docela klid, usmívala se a snažila se vnímat jen tu chvíli a pohroužit se do ní. Přišlo mi, že vím kdo jsem, co chci, co potřebuju a na čem stojí můj život. Bylo to fajn. Když už jsem cítila, že je čas posunout se, šla jsme zase na cestu, měla jsem chuť jít bosa, ale země byla hrozně studená, chtěla jsem to překonat, ale nedávno jsem byla nemocná a nechtěla jsem do toho spadnout zase. A tak jsem šla, nevím, jestli mám popisovat každý krok a každej duševní stav při něm, ale prostě bylo to hrozně takový klidný a fajn. Připadala jsem si zase, jako když jsem byla malá holčička a šla jsem s rodičema na procházku, to všechno okolo mělo takový kouzlo a bylo to takový jiný a jinak jsem to vnímala. Tyhle chvíle, kdy nastane nějaký déja vu a já se vrátim do dětství miluju. Jako dítě jsem byla šťastná, nic mi asi nechybělo. I do teď jsem vlastně takový dítě, mě stačej k životu různý blbosti a maličkosti, ze kterejch dokážu bejt šťastná celej den.
Proč hledat v životě nějaký složitosti? V něčem se hledat, v něčem bloudit, myslím, že ta prostota je nejkrásnější a nejkouzelnější. Nebo aspoň já jsem v těhle chvílích nejšťastnější. Když se můžu radovat z toho, co mi život přinese, když můžu užívat ty různý maličkosti, když nemusim po něčem pátrat, když nehledam furt něco víc, když se nemusim přetvařovat, když ze sebe nemusim dělat něco jinýho, kdy se nemusim zabejvat nějakema existencionálníma problémamam a depkama, prostě beru z toho, co je a dělam věci, co mě baví, když mě těší jen to samotný, že můžu žít a koukat do nebe. Takhle jsem dycky žila a takhle to chci vést i dál, protože to je v životě moje místo.

Je únor a já si lehnu v tílku na louku, koukám do sluníčka a poslouchám, jak cvrlikaj ptáčci. :)



Mějte se hezky, dobrou noc. :))