Ráno jdu do školy, když svítí slunce a opouštím jí, když už je tma. Ve škole je to jako v kleci. Ústav plnej uřvanejch, stupidních lidí, se kterejma to musim vydržet. Dneska poslední hodinu bylo ale krásný nebe-z tmavě modrý přecházelo do světle modrý, s bílejma místama-asi zbytky naducanejch podzimních obláčků. Z fialkový barvy se přelejvá lososová až do žlutý. Ale takový krásný, zvláštní žlutý-trochu do oranžova, je jak posypaná pylem z květinky. Je to celý trochu jak sen, jako sladkost, ale mnohem jemnější, vlídnější a ne tak tupá. Pohádka. Mléčná dráha. A celý to všechno utíká ode mne pryč, za šedivej panelák. Utíká před tmou, která pohlcuje. A pak konec-konec nebe, konec hodiny-seminář z literatury, kde jsem asi jediná, koho to zajímá z toho tupýho stáda. John Kennedy Toole-Spolčení hlupců. Vypadá to jako fakt super knížka. A pak vyjdu ven, do tmy, do zimy-která je ale docela příjemná. ,,Drž už hubu, kurva!" To můžeš řvát na Adama Bartoše, ale na svý myšlenky už ne. Nejsem nic, jen další malej drobek z velkýho rohlíku, kterej si řiká svět. Ten drobek nic nezmůže, jen doufá, že ho někdo nezašlápne. Anebo zmůže? Kdo ví... Ale pan ,,Kdo" mi neporadí. Nechci radit, všechno musim zvládnout sama! Jsem hrozně umanutá holka a cejtim se ztraceně. Opravdu bloudim v bludišti a nevim, jak najít EXIT, anebo bloudim s vědomím, že souřadnice EXITU znam, ale bojim se podle nich jít? Spíš to druhý...Stále opakovaná myšlenka sveřepě se držící. Přisátá jako klíště. No to je fuk. Opakovaný vtip už není vtipem. Hahaha.
Necejtim se dobře, připadam si k ničemu. Ztrácim i poslední stébla, kterejch sem se mohla držet. Ale furt se snažim šlapat vodu, vydržet a šlapat víc a ještě víc. Ta zima je zatim příjemná, tak si v ní lebedim a čekam na autobus-jako vždy se zpožděním. Nehce se mi nandavat sluchátka, ráda si občas poslechnu město, lidi a vzduch. Autobusy jsou fajn. Tramvaje mam nejradši ale autobusy maj zas jiný kouzlo. A ve 121 občas najdu to déja vu z dětství a takový chvíle mam hrozně ráda. Stejně si ty špunty ale do uší dam. Plexis? Nechci...Jo, Mňága a Žďorp. Pěkný a melancholický a přesně do puntíku se hodí do mý nálady. Goin Blind hned první písnička-jóó, tak to sedí.
Když vystoupim z autobusu, dycky jdu hrozně rychle domů a štvou mě všichni lidi, co se couraj a já je musim předbíhat, ale tentokrát se nejvíc ze všech couram já. Nechce se mi moc domů, ale tim to zas tak neni, je to najednou moc dobrý, jít pomalejc a eště pomalejc, mam chuť se zastavit uprostřed chodníku. Snad poprvé si řikám-achjo- že nebydlim od zastávky dál. Jdu přes přechod, nic nejede-škoda. Jít strašně pomalinku přes ty bílý pruhy na asfaltu se mi líbí. Šla jsem tak i před půl hodinou přes silnici na Budějovický a koukala jsem se do světel aut. Jaký by to asi bylo? Hmmm. Celou dobu koukam na zem, takže když jdu přes přechod, vidim poklop od kanálu na silnici, trošku se podivim, že tam je, koukam na něj 19 let, ale nikdy jsem ho pořádně nezaregistrovala. Najednou mi probleskne rychlej obraz v hlavě- jak do tohodle kanálu teče velká kaluž krve. Měla by bejt moje. Asi. Brrrr....To ne. Anebo jo? Neee.... Nevim proč, umřít přece nechci. Ale silnice a auta mě ňák lákaj už odmala, nevim proč. Přejdu na druhej chodník, ale tam už zábava končí, na druhym chodníku pro mě dneska už neni nic zajímavýho. Ani si nemůžu přeměřit lidi na zastávce, protože tam žádný nestojej.
Nahodim režim- rodinná atmosféra a vytahuju klíče, abych odemkla dveře do světa normálu.
Když vystoupim z autobusu, dycky jdu hrozně rychle domů a štvou mě všichni lidi, co se couraj a já je musim předbíhat, ale tentokrát se nejvíc ze všech couram já. Nechce se mi moc domů, ale tim to zas tak neni, je to najednou moc dobrý, jít pomalejc a eště pomalejc, mam chuť se zastavit uprostřed chodníku. Snad poprvé si řikám-achjo- že nebydlim od zastávky dál. Jdu přes přechod, nic nejede-škoda. Jít strašně pomalinku přes ty bílý pruhy na asfaltu se mi líbí. Šla jsem tak i před půl hodinou přes silnici na Budějovický a koukala jsem se do světel aut. Jaký by to asi bylo? Hmmm. Celou dobu koukam na zem, takže když jdu přes přechod, vidim poklop od kanálu na silnici, trošku se podivim, že tam je, koukam na něj 19 let, ale nikdy jsem ho pořádně nezaregistrovala. Najednou mi probleskne rychlej obraz v hlavě- jak do tohodle kanálu teče velká kaluž krve. Měla by bejt moje. Asi. Brrrr....To ne. Anebo jo? Neee.... Nevim proč, umřít přece nechci. Ale silnice a auta mě ňák lákaj už odmala, nevim proč. Přejdu na druhej chodník, ale tam už zábava končí, na druhym chodníku pro mě dneska už neni nic zajímavýho. Ani si nemůžu přeměřit lidi na zastávce, protože tam žádný nestojej.
Nahodim režim- rodinná atmosféra a vytahuju klíče, abych odemkla dveře do světa normálu.
Dark shadows
Žádné komentáře:
Okomentovat