bla

Já jsem veselá, bezprostřední, často se smějící bytost, ale od tý doby, co jsem se k němu vrátila, můj život spadnul do šedi a do jednotvárnosti.
Když jsme spolu byli poprvé, bylo to moc krásný. Díky němu jsem poznala kouzlo první lásky, poznala jsem pocit, kdy ta láska naplní každej milimetr v těle a celym jim otřese, kdy ti srdce pumpuje jako o závod a kdy by sis ho chtěl nejradši vyrvat z těla a darovat mu ho. Darovat se mu celá. Díky němu jsem se naučila spoustu věcí. Poznala jsem spousta věcí. Můj život si víc uvědomil, co by chtěl. Někam jsem se nasměrovala. Pomohl mi, zvýšit si sebevědomí a poznat svou vlastní hodnotu. To jsou věcí, který jsem předtím hrozně potřebovala a za který jsem mu neskonale vděčná. Ale udělal jednu velkou chybu. Až moc si mě k sobě začal připoutávat, pro někoho asi krásnym, pro mě ale šílenym způsobem. Já potřebuju nějakej freedom.  Takže jsem byla jsem byla akorát ztrápená. Ale nikdy jsem mu to neřekla, protože by z toho byl nešťastnej. To totiž uměl moc dobře.
 ,,Byl by z toho nešťastnej...'' Tak přesně kvůli tomuhle jsem nedokázala nic, co jsem chtěla. Dycky jsem na první místo řadila ostatní a pak až sebe samotnou, ale v životě potřebuju opak, kterej se ale nikdy nenaučim, dokud s nim budu.
Po překonání fáze samoty a neštěstí, kdy se se mnou rozešel, jsem sebrala odvahu a dovednosti, co mě naučil do života, slovo LÁSKA jsem vyhodila do koše a začla jsem žít. A žila jsem si, byla jsem fakt šťastná, život byl najednou jeden velkej kolotoč a mě připadalo, že se točí jen okolo mě. Jenže se bohužel dotočil rychleji, než jsem chtěla.
On se vrátil a chtěl mě zpátky, já se vzpouzela, nechtěla jsem, líbilo se mi, že se nemusim kůli někomu ohlížet. Ale okolnosti a myšlenka ,,Byl by z toho nešťastnej...'' (kterou už se mi podařilo celkem vyhnat, ale on s ní umí moc dobře působit) sebrala poslední síly a nasadila úder.

A tak tu teď sedim a píšu tohle. Protože život se zase zařadil do starejch kolejí, po kterejch už ale vlak jezdit nechce, protože slovo LÁSKA pořád leží v koši, protože kolotoč se přestal točit zrovna uprotřed toho nejlepšího, protože všechny dny začaly bejt stejně šedivý, nenaplněný, ztracený, nudný, jednotvárný a plochý a protože nedokážu zatáhnout za provázek, co by mi přitáhnul život do vlastních rukou.


poznatek 1.2. 2013

Měnit nebo neměnit? Bylo to psaný ve stavu smutku a zahořklosti. Stav smutku-stav, kdy věci cejtíš tak jak je doopravdy cejtíš anebo je cejtíš jen víc přehnanějc?
Vyznívá to, že všechno je vlastně jen strašně nahovno, ale to zas ne, častokrát je to i moc fajn a jsem s ním ráda a je to moc hezký. On je hrozně úžasnej človíček a mám ho strašně moc ráda.
A i když už neřikam, Miluju tě, občas za čas cejtim něco, co se podobá tomu pocitu lásky z dřívějška, ale nějak jsem z toho spíš zděšená nebo nevim. Dokonce jsem i to, Miluju tě, chtěla říct nahlas a taky i několikrát řekla, ale řekla jsem to tak strašně potichoučku, že mě asi nikdy neslyšel.
Řikám si, jestli je to spíš líp nebo hůř. Někdy si myslim to a někdy to, ňák nevim. Ale v tom okamžiku, kdy jsem to šeptala, jsem to myslela vážně...
Jeden můj přítel mi řiká, že nedokážu dávat svý pocity najevo, to je pravda, jenže já si někdy připadam jak šutr, že ani ty pocity už ani neumim pořádně prožít.
Třeba by to i láska byla, jenže když je láska, tak už nic jinýho neexistuje, ale pro mě nad toudle láskou existujou i věci, který chci prostě víc.
Nebo prostě si život představuju až jako moc velkou horskou dráhu a neumim si držet věci, co jsou?
TOTAL CHAOS