Neboj se a vstup do světa anarchismu.

I'm frightened

bojím se...mám pocit, totiž, že jsi tak nějak všechno, to nejvíc, co můžu od života dostat, že nic dál už není, jsi jak ze sna, jsi to všechno, co jsem kdy chtěla, co bych kdy mohla chtít, co chci, ...mám pocit, že jsem v cíli, že ty jsi poslední level ve hře jménem život.  bojím se, že tě ztratím...kvůli sobě...vždycky, když se vidíme,mám pocit, že to nezvládám, že mi to nejde, že nejsem pro tebe tak dobrá, že se se mnou trochu trápíš, že je to se mnou těžký a vždycky další den dostanu strach, že se vzbudíš a řekneš si "tohle vlastně není pro mě. tohle nechci"



umíš mě rozesmát

jsi krásný. ty jsi ta kráska a já to zvíře

jsi tu pro mě, vždycky, tím krásným starostlivým, ohleduplným způsobem

to, jak se mě dotýkáš...ať už mě pomilováváš nebo jen hladíš a líbáš, ach bože...to je něco tak dokonalýho, je to ráj, hopsání na růžovym obláčku, extáze. Ty přesmíru dokonalý a idealizovaný polibky, dotyky a sex ve filmech zdající se vždycky pro mě jako vlastně naprosto nereálný a neexistující, tak jsou reálný a existují...s tebou...

jsi chytrý a umíš a dokážeš spoustu věcí, vždycky se dmu pýchou, že zrovna "that's my man"

jsi prostě hrozně lidský


hmmmm vybavila se mi teď tvoje vůně....zaveřete oči, odcházím.....

Pavučina ve dveřích

dvě nitky, dva papíry a pár zběsilých barevných kubistických čar

Připlula jsem na Nový svět

Asi bych měla říct, že moje loď trochu změnila kurz a já nedávno zakotvila na novém ostrově. Na ostrově těch nejkrásnějších hnědých očí,co jsem kdy viděla, poznala a co můžou být. Ostrove, jsi celý moc krásný, nejkrásnější, nejhezčí. Tak moc ráda se na tebe dívám. Dívám se a nedokážu absorbovat, že zrovna já Tě mám.
Dívám se dívám...
Jsi jako matka Země. Tvoje záda mi připomínaj islandský nebo novozélandský hory a když se ti zadívám do tváře, je to jako kdybych se zachumlala do měkkoučkýho mechu v krásnym voňavym lese.

Chci si jen zapamatovat nějaký věci,
protože mám občas pocit, že tohle přece já nemůžu prožívat a připadám si jak ve filmu. Ocitám se s tebou ve francouzskejch romantickejch komediích, mmmmm i v takovejch těch severskejch ze života.

Když jsme seděli na kameni a ty sis začal na ten kámen uhlem něco čmárat. Koukám na to tvoje čmárání a najednou v tom vidím svůj obličej...och bože, to je tak fakin romantický, to je jak z knížky...V ten moment všechno ve mě smetla vlna hřejivosti, hřejivýho lektvaru, kterej každej můj orgán rozložil na tisíc kousíčků. A kždej ten kousíček se červenal, smál se vzdychal si. Ten samej večer jsem se ti poprvé zadívala detailněji do očí a všimla jsem si, že jsou jak dvě teplý hluboký tůňky, který ale jak kdyby nebyly z tohohle světa. A já si uvědomila, že je v nich schovaný něco, co chci znát...

Když si mi (i když nevim, jestli to bylo fakt pro mě a neudělal si to prostě jen tak, ale to je jedno, protože i kdybys to tam dal jen tak, tak si pak řekl, že to je pro mě) nasvítil srdíčko na oponě. Můj vnitřní panáček, ta malá copatá holčička v tu chvilku začala poskakovat na místě, chichotat se jak blázen, rozhazovat rukama a copy jí lítaly všude okolo.
Píšu tu o těch krásných úžasných věcech, co děláš, při kterých se tetelím taju jak sníh.
-když si mi dal svou ruku v tramvaji pod bradu, abych se opírala o měkké a čisté.
-když jsi chudák seděl v restauraci v nepohodlný poloze a jedl levačkou a já se chtěla odtáhnout, abys měl pohodlí a tys mi řekl "však jsem tu s tebou a ne s jídem"
-když jsem řekla "hezká lampa" a ty jsi odpověděl "hezká holka"
-když jsi mi dal broskvičku s vyřezaným áčkem
-když sis sedl naproti mě na zem a kreslil si mě
-když jsem koťátko nebo pusinka
-když jsi mi u toho říkal, že jsem krásná
-když mě vezmeš ručku a opusinkuješ mě jí
-když jsi do mne vyťukával písničku od Placebo
-když jsem druhý večer mohla ležet u tebe na zemi a dívat se na tebe. ty ses nademnou skláněl, něco jsi povídal a já si říkala "ach ty jseš tak krásnej, ach bože, ty jseš krásnej....chci ti tu na tý zemi ležet věčně" hmmm bylo mi tehdy moc dobře
-když se na mě díváš měkkce a teplounce a jen pomalu přivřeš víčka, pousměješ se a zase je otevřeš
-když mě hladíš jako nikdo na světě
-když jsem byla sestra Slunce nebo bílá bohyně
-...a když děláš všechny ty věci, o kterých ani nevíš a který na tobě miluju

Snad tuhle stránku nikdy nenajdeš.
Tvůj stydlín

 napsané tak o dva týdny dřív, jen postnuté až teď

Čistej průřez

Vyfotím se. Pohyb mýho zvířete ňuchňajícího se před mým obličejem vytvoří jakýsi světelný průřez mým okem  a myslím, že se mi to fakt líbí. Připomíná mi to odlesk skalpelu při operaci anebo světelnou záři prosvítající mezi stromy při procházce lesem. Je to takovej odlesk do duše, dráha, na který si můžeš představit všechny svý sny, představy, pocity a nechat je, aby se po ní klouzaly odshora dolů znovu a znovu tak, jako jsem se radostně klouzala na klouzačce, když jsem byla malá holka.

Poslední dobou se mi dost líbí fotografie obecně a občas lituju, že nemám foťák a fotografický schopnosti, když se mi zrovna zalíbí nějakej moment. Ať už to bylo kolo opřený o tajemný zákoutí paneláku anebo útržek ze zaflusanýho podchodu Smíchovskýho nádraží. Myslím, že asi začnu revoluci v nekvalitním a přesto nápaditým focení mobilním telefonem značky Sony Ericsson Xperia Ray. Takže dobrou noc a viva la špatnýmu focení revolución.

oči.

ZOUFALÁ IRONIE

A z jaký strany ho loupeš ty?

světlo ve tmě

Ležim na zemi,  ohmatávam si svý vystouplý žebra a zíram do toho ostrýho světla žárovky tak, dokad se mi neorzmaže reálnej svět. Pak zavřu oči, přitisknu si na ně ruce a najednou se mi vodevře hluboká propast tmy, ve který tryská jedna barva za druhou. Je to jak kaleidoskop.
Zkuste to někdy...

co bych chtěla.

Celou dobu na mě házíš očka. Jdeme spolu ulicí, je tma a lehkej studenej závan-takovej ten, kterej dává noci vyjímečnost. Když dojdeme k tobě, zastavíme se a podíváme se na sebe. Naše oči jsou hluboký a je v nich vepsaná touha, vášeň a lidskost. Začneš mě hladit po tváři a nepřestáváš se na mě dívat, zatímco mě se v podbřišku rojí jeden motýlek za druhym. Přiblížíš se ke mě a začneš mě líbat na krku, sladce a pomalu. Och bože, jaká slast...Zavírám oči a upadám do kómatu. Obejmu Tě, přitulim si hlavu k tý tvý a nasávam vůni tvýho nitra. Nevydržim to a začnu líbat ty rty, od kterejch sem se nemohla očima odtrhnout už od prvního pohledu. Pomalu se přibližovat a pomalu se ochutnávat. Pocit krásy naplní každej titěrnej nerv v mym těle.

Kouknu se ti do očí a cejtim, že je mam jako dvě studničky štěstí. Vidíš to a pousměješ se. Jsem jak žíznivý zvíře, nasávam do sebe kouzlo tohodle okamžiku, co to jen jde. Dam svý čelo k tomu tvýmu a propojuju se s tebou. Špičky jazyka se spojej, hledaj společnou cestu a já cejtim, že už jsem absolutně pohlcená, klidně umřu, ale chci to. Jen tvoje a mý tělo, nic jinýho teď neexistuje. "Je to, jak kdybys přilil do ohně vodku."

Moje činný ruce ti zabraňujou najít klíče a odemknout, ale asi si to dokázal, protože právě šmátrám po tlačítku, který by mi přivezlo výtah směr ráj.

Protože co je zakázaný, to chutná nejsladčejc a po tom nejvíc toužíš. Možná nastal čas si to zakázat...

CH. B.

 Jeho syrový povídky jsou to nejlepší, co se dá ze života vymáčknout.

Je to sprint a boj a žádnej maraton, poslední skok přes rododendron.

Hej já - já anebo ty 
kdo dřív?
běžíme nahatý
hej já - já anebo ty?
v cíli tě obejmu, jasně.

https://www.youtube.com/watch?v=RRuSpzJpb3o

bez začátku a bez konce

Ty sedíš na židli a krvácíš, krvácíš pomalu. já ti podávám fáč, ale krev pořád prosakuje. nevíme, co s tím a nevíme, jeslti to děláme správně. koukáme na sebe, oči, které se hledají, hledají v tý hloubce něco, co je utvrdí v tom, že to je správně.
"To bude dobrý", řikáš. A já přikyvuju.

Zvyřátka

Jiná noc, jiná ty, podobný pocity, dotyky, těla spojený v jediný světlo, vášeň, pot. A ráno, zatím co jeden z nás spí, druhej jde ulicí a prosí ať už se z toho probudí. Chceš mě v sobě to chápu, jsme taky jenom zvířátka, hlavně ať si nezabouchnem zadní vrátka. Změna přijde, tu nemusíme honit, změna přijde kotě stejně jako vloni,přišla včera, přijde zejtra, ale co my dva teď tady?

tohle píšu tu samou hodinu, co příspěvek pod tim

mám ráda souřadnost, ale nerýmuju

jsem konkrétní, ale barvou abstraktizuju

furt smutná↑
začínam bejt veselejší↓

esteticky zní líp rýmovačka,

ale často to pak vypadá jak sračka.

chci vytvořit dojem, 

ale neumim to a ztrácim pojem.

Neumim rýmovat vážně,

a tak ze sebe nevybouřim všechny svý vášně.

Fakt nejsem Kato, Verlaine ani Boudelair

ale aspoň v tom pak nemam bordel.

Byla jsem smutná a chtěla psát vážně,

ale tohle mi zvedlo náladu, vážně!

Radši to skončim, než to bude trapný,

jako třeba rým, že bych si dala čatný.

→ už je mi víc fajn:)

prázdno.

Všude ve všem je nějaký prázdno a já bych ho chtěla nějak vyplnit, ale nějak k tomu chybí ten potenciál. všechno se válí na zemi v prachu, ale já chci, aby to poletovalo. jsem tupá a přibitá ke zdi. jsem to, co jsem nebo nejsem? Každej den X hodin tupě prosezený u počítače, tupej facebook a tupá hra a nic jinýho. nudí mě to a deprimuje mě to, ale zároveň nemám na nic víc. chci ze sebe vylovit spoustu vody a zalejvat, aby všechno vyrostlo, ale studnice je prázdná a vědro jen naráží o kamenný a šedý stěny studny a zoufale se snaží vytáhnout aspoň kapku pro osvěžení.
Něco jsme promeškala, co už nikdy nedoženu.
neumim čerpat ze svýho světa a jen sockuju na těch ostatních. můj svět je malej a omezenej, a tak kradu barvičky k vymalování svejch stěn jinde. jenže u mě blednou..

Svět už mi nepříde tolik jako oáza, ale spíš jako poušť...

ale na spaní mi to nevadí!

jako hlavní ukazatel svého zoufalství považuju počet drobků v mojí posteli

Ahoj

Po dlouhý době opět tady. protože se cejtim trochu smutně a opuštěně. protože už zase mám to, co jsem ztratila a to, co se mnou ted zase tolik otřásá. ano, můj starý půvabný přítel. a já ho moc miluju. ale ted bych chtěla být s ním...moc se nevidíme. ale bude to zase dobrý. ani vlastně nevim, co psát. proč píšu růžově? protože svět se teď zdá být takový. vim, sentimentální...ale to k tomu prostě asi patří. 

vzala jsem si skicák, že tužka mi zas pomůže trochu upustit brzdu. ale mam náký bloky. neumím kreslit, ani nevím, co nakreslit. akorát ze sebe dostávam změt barev v abstraktních pojmech, sice to taky neumím, ale dycky mě to nějak vybouří. -a to je asi nejdůležitější. dojem, než um. nemusim přemejšlet a ruku po papíře vedu jen podle sponntánosti a chvilkovýho zanícení. ale moc bych chtěla umět malovat a taky zpívat, působí to hrozně nadpozemsky-alespoň teda na mě. achjo...


Jen tak si plave ve vzduchu,
ale spíš se topí
a chtěla by ulítnout

sedí doma a neví co by
neví kdyby
neví kdo by

hraje si, 
hraje si na něco a na někoho
hraje si sama na sebe 
a
možná si ani vůbec hrát neumí?

.

divný divno

cejtim se jen jak vyprázděná chodící schránka. nic ve mě neni. jen smutek. a i ten je nákej divnej. je mi divně. pouze existuju. ale nežiju.